Jednou blázen, pořád blázen.

1. srpna 2011 v 23:59 | darkness |  Moje zpovědnice
Reakce na posledních pár komentářů (že nejde srovnávat můj strach řešit svůj problém u psychiatra se strachem hubnoucích jít k dietologovi, viz předchozích pár komentářů):
Upřímně jsem doufala, že mě teda podpoří a hlavně pochopí daleko víc lidí teda. Samozřejmě, že nejde srovnávat nesrovnatelné, ale princip toho, že "my" (některé holky blogařky) se neodhodláme jít k nutričnímu specialistovi a já k psychiatrovi, je stejný.
Víte, ten důvod, proč některé z nás (a tím nechci nikoho urazit, protože sama mám problémy) se ani poletech kdy jsou na stejné váze nebo tloustnou (můj případ) neodhodlají vyhledat odbornou pomoc u výživáře a já, poloviční alkoholička a "šáhlá" osoba, nechce jít k psychiatrovi, je fakt stejný.
Jde o Přiznání sobě samé!!!!
V obou případech je těžké si uvědomit, že mám nějaký problém, ale ještě horší je si to přiznat. Víte, člověk si uvědomuje, že má problém s váhou. Tím, že má blog. Nemá ho, aby se chlubil, ale prostě proto, že má potřebu hubnout, už jen to značí, že má problém. Sám to ten člověk ví, protože kdyby ne tak nemá blog jako pomocníka při hubnutí.
Stejně tak si člověk musí přiznat, že má problém, když se v obchodě nenarve do 36ky ale musí kupovat kalhoty 44ky. Jenže to je pořád pro toho člověka pasivní si uvědomění. Jenže sebrat se a jít se přiznat k nákýmu dietologovi, že chce zhubnout, to už je aktivní si přiznání problémů. Do té doby si můžete pořád něco nalhávat, pořád žít ve lži " ale to není tak hrozný, teďka zkusím ananasovou/rýžovou/takovou/makovou dietu a půjde to dolů. To zvládnu sama" , teďka jde o tvrdou realitu si přiznat a následně se s tím vyrovnat, že nejenom, že nejsem hubená, já nejsem ani štíhlá, já dokonce nejsem ani oplácaná já jsem prostě hodně tlustá a to je můj problém a proto sedím tady u dietologa v ordinaci. Víte, když držíte ananasové/takové i makové diety, tak pořád můžete lhát okolí a hlavně samy sobě, že to není tak hrozný. Jenže jakmile uděláte ten krok, že jednou půjdete k dietologovi, tak ho už nevezmete zpátky. Je to něco, co už nikdy nemůže popřít, co je s vámi až na do smrti. A když pak zhubnete, třeba na 40 kilo, tak víte, že takový nejste od narození, že to nejste vy, že vy jste byla tlustá a uvnitř pořád jste. Je to jako cejch, toho se prostě nezbavíte.
To samý je s tím mím psychiatrem. Bojím se tam. Je to na stejným principu. Nikoho za deset let nebude zajímat, že to byl jen krátkodobej problém, že mi pomohli a třeba za rok bylo zase dobře a vím, že každej má svejch problémů dost a že je mu osud Darkness totálně u prdele a že to navíc nemusím nikomu říkat atd atd . Jenže je to tak! Jednou blázen, pořád blázen…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 alcsa alcsa | Web | 2. srpna 2011 v 8:17 | Reagovat

Chápu tvůj postoj. Ono ze všeho nejtěžší je přiznat si, že má člověk problém, ať už jakýkoliv, to je jasné. Na druhou stranu, stále nevidím nic špatného na tom, jít k psychologovi/psychiatrovi. Když jsem byla ještě celkem dítě, měla jsem určité psychické problémy, které skončily tím, že jsem několikrát navštívila dětského psychologa a nakonec skončila na letní prázdniny na psychiatrii. Není to věc, kterou se chlubím (logicky), ale nemyslím si o sobě, že jsem blázen. Problémy může mít každý. A nikdo, kdo to o mě ví, to proti mě nikdy žádným způsobem nepoužil (pokud nepočítám spolužačku v deváté třídě, se kterou jsme se nenáviděly i bez toho...ta by použila ale cokoliv, co by jen trochu mohla). Měla jsem výhodu, v tom věku za mě rozhodli rodiče, že tu pomoc potřebuju, rozhodnout se pro ni sama, je mnohem těžší. Ale to, že člověk nedokázal všechno vyřešit sám z něj prostě nedělá méněcenného. Abych to přirovnala k obezitologovi, lidi, kteří se k tomu odhodlají, musí mít podle mě sakra odvahu. A pokud mi krásná, hubená ženská řekne, že dřív měla sto dvacet a nedokázala s tím nic udělat, dokud nenavštívila obezitologa, odsuzovat ji nebudu. Nicméně z tvého článku mám pocit, že počítáš s tím, že ona bude přesto odsuzovat sama sebe.

Rozhodnutí jestli jít nebo nejít bude vždycky na tobě. Radit ti ohledně toho může spousta lidí, ale dokud se sama neodhodláš nechat si pomoct, je to na nic. I kdyby tě tam někdo donutil jít, jako tehdy mě, nemá to smysl, když člověk nevěří, že to potřebuje. Pokud se z toho dokážeš dostat sama, je to samozřejmě dobře, ale pokud se pomoci brániš jen proto, že se za ni hlavně sama před sebou stydíš, je to sice pochopitelné, ale jen si ubližuješ o hodně víc.

2 skoricova skoricova | Web | 2. srpna 2011 v 8:33 | Reagovat

No, je to tvůj boj.
Co na to víc říct :-)

3 girli girli | Web | 2. srpna 2011 v 11:25 | Reagovat

Snad jen to: Komu není rady, tomu není pomoci...

4 pavla pavla | 2. srpna 2011 v 16:03 | Reagovat

V první řadě by sis měla uvědomit jednu věc, jít k psychiatrovi neznamená, že jsi blázen, tím urážíš každého, kdo tam chodí, byť ne úmyslně. Ale jestli ti připadá lepší svoji situaci neřešit, tvoje věc, ale problém máš a sám nezmizí, akorát plýtváš časem, jsi mladá, užívej si! Polož si otázku, kde budeš za 10 let. Buďto u psychiatra/psychologa stejně skončíš a budeš litovat, žes tam nešla dříve a poslední léta se utápěla v žalu, nedejbože i v alkoholu, což je cesta do pekla a věř mi, že to znám, otčím byl a jak do toho spadneš..a nebo u něj neskončíš a budeš se v tom plácat dál, jedno je jisté, podle toho co tu píšeš, to už sama ztěží vyřešíš. A co se týče váhy, ono pokud nehubneš, to může být i tvou pošramocenou psychikou, která s tim jde v ruku v ruce. Já být tebou zaměřím se na psychiku a pak na hubnutí a uvidíš, že to půjde lépe! Ale co ti víc napsat, to musíš chtít ty změnit svůj život, já vim, že udělat první krok, je těžké. Ale co se změní, když jednou za čas něco napíšeš na blog? Nic, myslim, že už ti to ani nemůže pomáhat. Co se týče těch výmluv proč nejít k odborníkovi - práce apod. Já tam chodím a ani obvodák to neví. navíc, jsi svobodná, půjdeš tam, nesplní to tvé očekávání, nebude ti o dávat to co potřebuješ, půjdeš jinam. Nikde neni psáno, že tam musíš, ale proč to nezkusit? navíc mi přijde, že ty si uvědomuješ, že problém máš, aspon se tak chováš, když tu o tom píšeš, neděláš že je vše ok, takže už se jen rozhoupat a jít. A jak píšeš, že nikoho nebude za 10 let zajímat, že to byl krátkodobý problém? a proč by měl někdo vědět, že tam chodíš? to je na tobě komu to řekneš, navíc by ses divila kolik lidí tam chodí a taky to o nich nevíš. Myslíš, že lidi přijmou hůř fakt, že budeš veselá holka, která v minulosti měla problém, nebo že jsi utrápená, zapšklá hromádka neštěstí ted?

5 KAT KAT | Web | 2. srpna 2011 v 21:35 | Reagovat

DARKNESS docela rozumím tomu co píšeš, v podstatě máš asi pravdu. Není v tom velkej rozdíl- čistě teoreticky. Ovšem je rozdíl v tom, jak to lidi berou. Spousta nás má blog o hubnutí, občas se tu a tam objeví nasranej článek, negativní myšlenky, chuť se na to všechno vysrat.....ale dá se říct že je i spousta lepších dní, kdy to funguje, kdy je nám fajn, kdy je nám to jedno, kdy se na to celý koukáme s nadhledem. troufnu si tvrdit, že ty co znám já a měly pocit že potřebují pomoc, ji vyhledaly, přijaly a je jim líp. Žádný hraní na to že problém neexistuje.
Teď budu mluvit o sobě: Co se týče tloušťky tak ta určitě pro většinu z nás problém je, ale třeba jí si nikdy nepřipadala hubená- byť jsem vážila 48 kil nebo ať jsem vážila 80. Musela bych navštěvovat nutričního specialistu celej život. Důvodem proč k němu nejdu je to, že vím, že nejsem ochotná jeho rady dodržovat. Ono čistě teoreticky vím JAK to dělat abych byla hubená, problém je, že já bych to chtěla zadarmo. No a pokud to nejde, tak o tom budu alespoň plkat na blogu, občas vyvinu nějakou aktivitu a projevím snahu. Ale nemyslím, že je to problém, kterej by nutriční terapeut vyřešil. Je to o uklidnění se, nálezu těch správných hodnot, seřazení priorit a v dlouhodobém dodržování toho všeho. Fuj jen to píšu jsem otrávená:oD

DARKY to jestli mi tě pochopíme, podpoříme nic nemění na faktu, že bys svůj problém měla řešit. Je jedno jestli my uznáme že je naše tloušťka hnusná hnusná věc a měly bysme naběhnout ke specialistům. Je jedno která z nás to udělá, která ne. Je jedno jestli si některá z nás nalhává že její problém není takovej nebo makovej. Pořád záleží jen na tom jak se cítíš ty, tomu bys měla uzpůsobit svoje jednání. Mě je v mým tlustým těle relativně fajn, jasně chtěla bych kalhoty 36, chlěla bych malinkatý růžový bikini a věřím, že pokud jednou budu doopravdy chtít, tak je nosit budu. Jenže mě se zatím nechce. Neprobrečím ani jedinou minutu dne, neprosedím na zadku jedinou akci na které bych chtěla být ( sice jich moc není, ale nejsme každej pařící typ), nezdají se mi hnusný sny a nepřiznávám nikomu že jsem poloviční alkoholička.Jsem tlustá, ale je mi relativně fajn. Nevěř tomu že u dietních specialistů potkáš jen špekouše, u obezitologů hrazených zdrav. pojišťovnou možná, ale jinak určitě ne.

Myslím, že v nás máš velikou podporu, pošupujeme tě správným směrem, podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Problém sis přiznala, snad všechno co se o návštěvě psychologa/psychiatra dá napsat už napsáno bylo.....poslední krok musíš udělat sama.

To že lidi hledají pomoc u specialistů je moc dobře, nevěř tomu že si to budeš do smrti vyčítat nebo co. Za pár let budeš sedět s kámoškama na kafi a vykládat jim jaká byla prdel mít vlastního cvokaře, mezi náma to možná za pár let nebude ani nic k vyprávění, protože vlastního cvokaře budou mít úplně všichni. Jen se rozhoupat, překonat počáteční nechuť, nervozitu a bude jen líp.

6 FF FF | 3. srpna 2011 v 9:46 | Reagovat

myslím že se psychologa moc bojíš, on vlastně nahrazuje takový ty rady nejlepší kámošky, který přijdou vhod a který tě podpořej. Když jsem byla v háji kvůli rozchodu, tak jsem o tom kecala strašně dlouho se známou, vyšla odtamtud a najednou mi bylo líp, nechápala jsem, co se stalo, a pak mi to došlo, prostě ona má nějaký psychologický kurzy nebo školy nebo nevim co a takhle nenápadně jsem si jako poseděla u psychologa, fakt mi to hodně pomohlo! je pravda, že mi ten lepší pocit vydržel jen chvíli a už jsem se nemohla dočkat, až k ní zase půjdu, protože ten obrat k lepšímu byl markantní! no a i když je to doktor, fakt se nemusíš bát, že o tom někde budou záznamy, o kterých se někdo dozví, to u nás rozhodně nehrozí :D

7 Mishka Mishka | 3. srpna 2011 v 22:47 | Reagovat

k psychologovi nebo psychiatrovi chodi dneska kde kdo, spis je divne kdyz sveho psychologa nemas :) je to sluzba jako kazda jina, se zubama se chodi k zubari, s vlasama ke kadernikovi, s rozsirenyma porama za kosmetickou a s polamanou dusi za psychologem.

8 skoricova skoricova | Web | 4. srpna 2011 v 7:42 | Reagovat

Zvláštně :D

9 Portia Portia | Web | 4. srpna 2011 v 8:26 | Reagovat

moc pěkně jsi to vystihla, já jsem si založila blog abych se dostala z problému a teď ho mám spíš na vykecání ze svých bolístek třebas. Ale to co je opravdu uvnitř se zas třeba já bojím ukázat i na ten blog, takže tohle je zas můj strach aby si náhodou o mě někdo nemyslel že i já se bojím a mám vnitřní problémy a věř že jsem na tom dost podobně :(

10 mimimilkini mimimilkini | Web | 4. srpna 2011 v 8:57 | Reagovat

ahoj, chceli sme dalsieho psika a sme na neho cakali 2 mesiace :) no a k tvojmu clanku. tak trochu si dovolim nesuhlasit. myslim tu cast ze  ked tlsty schudne tak potom do konca zivota aj ked je chudy vie ze  neni taky od narodenia a tlsty vo vnutri je stale. ja som schudla dost, ten prvy rapidny pokles si drzim uz 4 roky a teraz este tak trosku vylepsujem. ale ako tucna sa rozhodne necitim. zvykla som si na moje nove ja, vytesujem sa ze si v obchode kupujem veci o velkostiach S a obcas su mi aj velke. samozrejme ze sa tesim s kazdym daslim kilom dole, lebo vyzeram potom este lepsie ale urcite si nenadavam ze som tucna a skareda. myslim ze psychika sa casom prisposobi, zvykne si na novy stav. telu to trva asi 2 roky kym sa zmieri s novou situaciou a neskladuje vsetko navyse v snaho vratit sa do povodneho "normalneho" stavu. tak hadam som to nejako zrozumitelne napisala :)))

11 anna anna | 4. srpna 2011 v 12:35 | Reagovat

když jsem byla mladší a bála jsem se jít k zubaři a doma naříkala jak mě bolí zub, tak moje babča vždy řekla jen jedno, nechceš jít k zubaři, tak si trp.

12 X-Katie X-Katie | Web | 7. srpna 2011 v 12:48 | Reagovat

myslim, ze toho psychologa/psychiatra moc riesis :) po prve, bavme sa o psychologovi, psychiater je uz iny level, ja si myslim, ze psycholog by ti uplne stacil.. a po druhe nikoho za deset let, alebo aj za dva roky nebude zajimat ani to ze si u nejakeho psychologa bola :) a teraz hovorim z vlastnej skusenosti, ja som mala psychologa pred par rokmi, sice z uplne inych dovodov ale to je jedno, a myslis ze teraz si niekto na to spomenie, proste je to vec co bola a tym to hasne, nikoh to nezaujima :) po tretie, ked sa zmenis, (teda co si ty pisala, ze ked schudnes na 40 kilo, tak vies ze si taka neni od narodenia a v nutri si stale tlsta..) tak sorry ale to je dobra blbost :), vies ako sa hovori, ze na dobre sa lahko zvyka? ja som bola vzdy mala, chuda, utiahnuta tupka s brejlama, ktora vzdy sedela v kute, lebo som sa vsetkeho hambila a bala, teraz zijem v anglicku, tancujem brusne tance a chystam na london fashion week, nemam problem na diske len tak z nudy zbalit chalana a ked uz vidim, ze ma chce ukazat mu snubak, ze sorry kamo :) co by v zivote nikto (ani ja sama o sebe) nepovedal, ze ja by som mohla nieco taketo robit :)
viem ze toto je z trochu ineho sudku, ale ide o pointu :)
a dalej ocividne sa vsetko zhorsilo ako si sa vratila domov.. ja nechcem do teba rypat s tym anglickom, ale tak mne osobne to pomohlo, aj ked tu mozno nemam karierovo a financne zatial co by som mala v tejto dobe doma :) ale som tu stastnejsia :) x

13 Lucie Lucie | 9. srpna 2011 v 9:36 | Reagovat

Ahojda, já tě sice moc neznám, ale přeci nemůžeš srovnávat dietáře a člověka, kterej není v pořádku duševně. Ničeho z toho se nezastávám, ale dietář se možná bude celej život motat v kruhu diet,ale rozhodně si nebude chtít šáhnout na život(což u člověka s duševní poruchou bohužel hrozí). Podle mě potřebuješ nějakej novej obrat v životě, něco pro co budeš žít, možná až budeš cítit naději, tak pujde vše hladčeji. S tím hubutím- vždyt přeci nemusíš bejt vyhublá na kost, stačilo by nemít nadváhu...takhle mi to přijde, že chceš bud černý nebo bílý(když nebudu mít vel 36, tak mi to je snad i jedno)- a to je teda dost nereálnej cíl. Btw pokud máš velikost kalhot 44, tak si můžeš gratulovat, já mám o 30 kg míň a mám stejnou velikost:) A rozhodně mi nepřijde, že bych měla problém:)

14 pavlik pavlik | 10. srpna 2011 v 8:52 | Reagovat

Ono je taky nutné uvědomit si, že některé cíle jsou nereálné. velikost 34 nebo 36 neni zase tak obvyklá, spíše znám holky co mají 38 a jsou pěkně hubené, né vychrtlé. taky je dležité si uvědomit, že některé holky stavbou těla prostě velikost 36 mít ani nemůžou, třeba já. jsem štíhlá, ale mám velikost 38, protože mám širokou pánev, tudíž i boky a i kdybych se na hlavu stavěla, tak kalhoty 36 nedám. to samé u tebe, je lepší si stanovovat menší cíle a bý s nimi spokojená, kámo ška takhle hubla, nejdříve velikost 42, 40 a když to stagnuje, nic se neděje, prostě v klidu, postupně a ne, že budu neštastná, že hned nemám vel. 36, kterou mít třeba ni nikdy nebudeš, a co jako? lidi, kteří nenosí kalhoty 36 nejsou štastní? :-D

15 Ysanna Ysanna | 24. srpna 2011 v 1:41 | Reagovat

Na Tvých stránkách se mi líbí, že nejsi magor - jako ty holky, co mají míry 95-65-95 a chtějí hubnout, aby měly "krásně vystouplé klíční kosti" nebo něco podobně šíleného, ale že opravdu chceš zhubnout proto, že to potřebuješ. Já bych to potřebovala taky, byť vážím asi o 15 kg míň (a taky v pase mám míň o těch 15 cm, přes prsa mám naopak o něco víc než ty) a tak jsem narazila na tyhle dvoje stránky, třeba ti k něčemu budou:
http://www.prirozene-hubnuti.cz/?gclid=CMHfu6mT5qoCFZMi3wodfh0K9w
http://www.kgdolu.estranky.cz/
Hlavně ty druhé se mi zdají celkem zajímavé - jestli nelže, tak se její metodou hubne hlavně přes břicho a v pase, a ne přes prsa.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama