Srpen 2011

zkusila jsem si to

28. srpna 2011 v 22:49 | darkness
Nesnáším tyhle vedra! Fuj. Přijela sestřenka a tak jsem jí musela celý týden provázet po praze. V těch vedrech jsme šplhali na petřín, i na rozhlednu, na věž na karlově mostě, na staromáku, na prašnou bránu atd…každej den několik hodin.

Ona byla hubená lehce zpocená a já vedle ní jak prasnice v kalhotech který jsou na 50 letý ženský, protože jiný nenavlíknu a byla jsem zpocená jak kdybych vylezla ze sauny. Blbě mi bylo a ještě jsem se styděla, že potkáme někoho známýho a že uvidí, že jsem hezky pekně přibrala za 3 roky skoro 30 kilo a vypadám hnusně. Kůže rozpraskaná od strií i na rukou, xicht kulatej jak vepř….no prostě hrůza. Cejtila jsem se hrozně.

.
Taky jsem nesehnala žádnou práci nebo brigádu. Vůbec nic. Takže začínám propadat panice. Každej měsíc musím rodičům dávat přes pět litrů jako splátku za můj roční pobyt pryč plus ještě tři tisíce na nájem a jídlo. Je to docela zoufalý. Protože rodiče neznají kompromisy tak se bojím abych nakonec nemusela do nějaký továrny nebo něco, protože práce je veškerá žádná. V peněžence mám posledních 60 kaček a víc ani tuk. I přesto, že trpím nechutí cokoliv dělat tak se chci dneska ještě a zítra přemoct a prodat oblečení z hubenejch dob. Mám toho mega velkou krabici (ve který byl vysavač). Musím to holt na netu prodat a nebo rozdat. Sice je mi to líto, protože jsou to věci převážně značkový ( sicé ne Dior, ale přece jen HM taky není levný jako sekáč), ale prostě je to zbytečný tady schovávat, zvlášt když nejsem schopná zhubnout aspon kilo měsíčně natož aspon 20 abych mohla alespoň pár věcí zase nosit. Takže není zbytí. Mám v plánu to mrsknout na aukro, ale koukám, že většina má věci na otoč -ohoz tak přemýšlím, že si taky založím profil a mrsknu to i tam. Nebojte nebudu vás tady s tím prudit, protože to je skoro na každým blogu tedka a pak já jsem 112kilová prasnice, takže stejnak byste v mím oblečení byli na dvakrát.
.

Jinak se cejtím na pytel. Je mi jasný, že už těch mejch pesimistických keců máte asi plný zuby a já to chápu, ale nebudu vám tady psát, že jsem v pohodě a že to zvládám, když se topím ve sračkách největších. Jediný zlepšení je, že už tolik nechlastám. Né teda, že bych sama nechtěla, ale minulej tejden byla oslava a já měla dva panáky slivovice a jednoho Ferneta a blila jsem ještě dva dny poté, takže tedka už nemám chut ani na víno. Což je dobře. To je ale asi jediný zlepšení.
Tedka mi má přijet kamarádka z anglie.
Docela se toho bojím. Né teda jí. To naopak. Dost sme si sedli a bylo to s ní super a kdybych se do uk vracela tak budu tak budu skákat do stropu z toho že jí vidím. Jenže já se nevracím. A docela se bojím, že než zlepšení v mí náladě tak že mi to přinese spíš problémy. Ona se tam za 14 dní vrací a já jí to samozřejmě závidím. Takže se bojím, že místo radosti z toho, že jí znova vidím upadnu do depresí, protože mi to připomene dobu přesně před rokem- přípravy, balení a odjezd do anglie. Bude to přesně rok. A zatímco ostatní spolužáci tam budou, já budu pořád tady. Je to moje slabý místo a jsem na tohle hodně citlivá. Stejně tak moje zamilování do jednoho člověka tam. Sice má přítelkyni a chtěli spolu odjet kamsi do afriky či kam, takže ikdybych tam ještě mohla jet a dál studovat tak by mě to nikam neposunulo co se týče "jeho a mě", ale prostě takhle člověk ví, že už ho třeba nikdy neuvidím a je to hrozný užírání se. Hrozně mi to chybí. Troufám si tvrdit, že ta anglie mi nakonec přinesla víc bolesti než užitku a že může za 80% mejch depresí a psychických problémů. Proto se bojím toho magickýho data kdy jsem loni odletěla a pak kdy zhruba za dva týdne začne v uk školní rok. Budto to přejdu uplně v pohodě a nebude žádná depka a nic a nebo to budu totální průser tuším. Ale vím, že máte mejch keců dost, takže nebudu malovat čerta na zed. Je mi jasný, že mi napíšete at sem ráda, že jsem tam mohla aspon jet a zkusit si to. Což je pravda, ale o to je to horší.

Jsem tam jela. A zkusila si to, co nikdy nemůžu mít …












...

Jaké by to bylo nebýt

13. srpna 2011 v 17:53 | darkness
Dneska jsem jela otočku do Prahy na pracovní pohovory. Nejenže od září potřebuju minimálně na půl roku ňákou práci na stálo, ale taky mě vyhodily z brigády. Došli jim peníze a začali propouštět a já jako brigádnice do kantýny jsem šla první. Respektive mě vyhodili ve středu ráno v 7 a uráčili se mi to říct až v pátek večer, když mě šéf svezl na vlak. Takže krom toho, že nemám pět litrů, co bych si vydělala teďka v srpnu, se kterýma jsem počítala, tak mi navíc ještě nezaplatily ty dva dny navíc. V podstatě smlouvu o výpovědi měli už ve středu hotovou, ale až v pátek mi šéf řekl, že musí šetřit a že se propouští a že musím odejít taky a že si mám po víkendu přijít pro výplatu atd. Takže když jsem tam přišla, tak jsem zjistila, že mám zhruba o pět kilo míň. Tak jsem šla za účetní , jestli o tom ví a co a jak a ona mi řekla, že o tom ví a že ví, že je to nefér, ale že jí šéf nařídil mi to nezaplatit, že se kvůli tomu tam pohádali a že prej jí řekl, že jestli nebude dělat co on říká, že může klidně odejít taky, že aspoň firma ušetří. A že prej, jestli chci ty peníze, že se mám soudit. Takže super no. Soudit se s nima nebudu,i když vím, že oni pochybili a né já. Jenže nejsou žádný důkazy přímý, že mě informovali o tý výpovědi až s dvoudenním zpožděním a smlouva byla dělaná zpětně. Jen mě to sere. Samozřejmě, že je jasný, že bych soud na 102% prohrála a ani kdybych to měla jistý, tak bych se kvůli pěti kilu nesoudila. Nicméně mě sere ten princip a drzost některých lidí. Jediný pozitivum je, že můžu bejt ráda, že nejsem ta účetní, která musí pracovat pod bandou podvodníků, který jí vydíraj tím, že když nebude hrát jejich hru, tak že poletí taky. To je jediný.
Nicméně hodně mi to nalomilo plány finanční. Což mě uvrhlo do takový letargie, že si nedokážete představit. Dneska jsem na víc jela na otočku do práglu kvůli pohovoru. Projela jsem vlakem skoro 4 stovky a práci nemám. Byla jsem u dvou firem a ani jednu práci. Na jedný mi řekli už po 15 min mluvení, že nejsem to co hledají a z tý druhý mi volala sekretářka asi hodinu po pohovoru, že obsadily někoho jinýho. Takže krom toho, že mi hrozej i trošku finanční potíže jestli od září něco neseženu, tak jsem i v depce z tohohle, že práce, která je sice mizerně placená, ale která by mě bavila a i trošku odpovídala tomu co studuju je v hajzlu. Ono při mým zaměřením je těžký najít práci a zůstat v oboru. Spousta lidí v ročníků a málo pracovních nabídek. Většinou se něco objeví třeba jednou za čvrt roku a tedka se objevily práce dvě a já to zase prosrala.
Je to celkově na pytel. Navíc včera rodiče slyšeli jak prej křičím ze spaní atd a myslí si tedka bůh ví co. Mámin manžel mi dokonce řekl, že mám jít za exorcistou atd. Jinak tedka už jsem pryč z Prahy, zpátky na baráku a máme návštěvu z Jizerek, známý s rodinou a sestřenice atd. Né, že by mi něco udělali, ale nemám je ráda, celý mi to totiž přijde jako fraška. Myslím ty naše rodinný vztahy.
Až se po prázdninách vrátím na stálo do Prahy tak asi někam musím zajít, ale ještě jsem se nerozhodla kam. At se vám to líbí nebo ne, pořád prostě váhám a nejsme si ničím vůbec jistá a když mi hodně z vás dávalo rady, kam jít atd, tak prostě pořád nevím co a jak. Chvíle totální deprese kdy si uvědomuju, že at udělám cokoliv, že to nikdy nebude jako dřív a kdy pochybuju proč vlastně vůbec žít, když udělám cokoliv tak nikdy to nebude to co chci. Se střídají s chvílemi, kdy jakoby zapomenu a jsem celá relativně dobře naladěná, plánuju co a jak a jsem veselá ( až moc chvílemi) a prostě kdy jakoby se udělala černá čára a já zapomněla, že ještě před půl hodinou sem přemýšlela o tom, jaký by to bylo nebýt.

Jednou blázen, pořád blázen.

1. srpna 2011 v 23:59 | darkness |  Moje zpovědnice
Reakce na posledních pár komentářů (že nejde srovnávat můj strach řešit svůj problém u psychiatra se strachem hubnoucích jít k dietologovi, viz předchozích pár komentářů):
Upřímně jsem doufala, že mě teda podpoří a hlavně pochopí daleko víc lidí teda. Samozřejmě, že nejde srovnávat nesrovnatelné, ale princip toho, že "my" (některé holky blogařky) se neodhodláme jít k nutričnímu specialistovi a já k psychiatrovi, je stejný.
Víte, ten důvod, proč některé z nás (a tím nechci nikoho urazit, protože sama mám problémy) se ani poletech kdy jsou na stejné váze nebo tloustnou (můj případ) neodhodlají vyhledat odbornou pomoc u výživáře a já, poloviční alkoholička a "šáhlá" osoba, nechce jít k psychiatrovi, je fakt stejný.
Jde o Přiznání sobě samé!!!!
V obou případech je těžké si uvědomit, že mám nějaký problém, ale ještě horší je si to přiznat. Víte, člověk si uvědomuje, že má problém s váhou. Tím, že má blog. Nemá ho, aby se chlubil, ale prostě proto, že má potřebu hubnout, už jen to značí, že má problém. Sám to ten člověk ví, protože kdyby ne tak nemá blog jako pomocníka při hubnutí.
Stejně tak si člověk musí přiznat, že má problém, když se v obchodě nenarve do 36ky ale musí kupovat kalhoty 44ky. Jenže to je pořád pro toho člověka pasivní si uvědomění. Jenže sebrat se a jít se přiznat k nákýmu dietologovi, že chce zhubnout, to už je aktivní si přiznání problémů. Do té doby si můžete pořád něco nalhávat, pořád žít ve lži " ale to není tak hrozný, teďka zkusím ananasovou/rýžovou/takovou/makovou dietu a půjde to dolů. To zvládnu sama" , teďka jde o tvrdou realitu si přiznat a následně se s tím vyrovnat, že nejenom, že nejsem hubená, já nejsem ani štíhlá, já dokonce nejsem ani oplácaná já jsem prostě hodně tlustá a to je můj problém a proto sedím tady u dietologa v ordinaci. Víte, když držíte ananasové/takové i makové diety, tak pořád můžete lhát okolí a hlavně samy sobě, že to není tak hrozný. Jenže jakmile uděláte ten krok, že jednou půjdete k dietologovi, tak ho už nevezmete zpátky. Je to něco, co už nikdy nemůže popřít, co je s vámi až na do smrti. A když pak zhubnete, třeba na 40 kilo, tak víte, že takový nejste od narození, že to nejste vy, že vy jste byla tlustá a uvnitř pořád jste. Je to jako cejch, toho se prostě nezbavíte.
To samý je s tím mím psychiatrem. Bojím se tam. Je to na stejným principu. Nikoho za deset let nebude zajímat, že to byl jen krátkodobej problém, že mi pomohli a třeba za rok bylo zase dobře a vím, že každej má svejch problémů dost a že je mu osud Darkness totálně u prdele a že to navíc nemusím nikomu říkat atd atd . Jenže je to tak! Jednou blázen, pořád blázen…